bilanční peklo 2012

Jelikož do konce roku už se k netu nedostanu (zítra vjo na Slezsko aždo úterka) a zároveň mám rád statistiky a všelijaký bilancování jako Robert Záruba (aspoň se to o něm tvrdí, krom toho, že vlastní firmu na výrobu tatarky), a taky jsem trochu nachcípanej a znuděnej, tak jsem se ponořil do bilančního pekla pro rok 2012. Ostatně, už mám na to roky. Není to nijak ucelený, spíš takový záblesky, co člověku utkví v hlavě, pořadí nereprezentuje zhola nic.

ODEUR DE VIOLETTES
Ta deska, On Death and Dying, je super sama o sobě, ale je tady jeden podstatnější důvod, kterej mě nutí o tom furt přemejšlet, a to je to, že si ji Laví udělala komplet sama (synekdocha). Když jsem zjistil, že jí chybí pár peněz, aby to mohla dodělat, neváhal a jsem a hned jsem jí slíbil ze svýho dost tak napjatýho rozpočtu něco poslat. Nakonec jsem jí to teda poslal až o něco později, když už bylo prakticky hotovo, ale tak zas to mohla použít na něco jinýho, třeba na drogy nebo co já vim. Hlavně jde ale o to, že dokázala, jak je to jednoduchý (i když věřím, že to sranda nebyla, hlavně pro ni). Naplnění DIY myšlenky na 100 % tak, jak jsem ji vždycky chápal. Abych nezapomněl, tak na tomhle prakticky taky fungovalo vydání prvního vinylu na Lokalrekorc. Jsem strašně rád, že jsem do tohohle mohl bejt zataženej (LR i OdV) a že už jen tímhle směšným přispěním tady po mně něco tyvole takzvaně zůstane, a vyserte si voko, můžu umřít.

KEFTES PARTY, kapely a lidi na koncertech
Letos jsme to s koncertama trochu přepískli a taky to občas znamenalo žrát rohlíky s kečupem (pučeným, samozřejmě), ale myslím, že nikdo nelituje ani jediný koruny, kterou jsme do toho vrazili. Občas měl někdo nějakej dementní výpadek, občas mě všichni srali tak, že jsem se jim na to chtěl zvysoka vysrat já, ale překonali jsme to, a tak to má bejt. Že nám to občas určitý lidi nepřáli nebo se k nám chovali jako k naplavenejm vidlákům odněkud z jižního Polska, to nás vůbec nesralo a nesere, naopak, docela nás to baví, protože nic jinýho než banda výpitků z provincie, která měla zůstat Německu, nejsme. Jsme zmrdi, akorát se nám to bojej lidi říct, tak radši choděj na naše koncerty. A to se dostávám k těm lidem - myslím že hlavně na podzim jsme snad na každým koncertě viděli pokaždý úplně jiný lidi (samozřejmě krom stálejch hvězd), což nás dycky překvapilo, a my můžem jen poděkovat. A co se týče kapel, z hlavy nevím, kolik jich letos mohlo bejt... padesát? šedesát? Některý byly studený jako psí čumák (Canyon Observer), některý mě/nás přechlastaly (Möller Plesset), některý mě šíleně překvapily (Gary), některý rozhodily (Melkeveien) a některý nasraly (to si nechám pro sebe, a neřeknu). Ale všechno bylo nakonec spoko. Zažili jsme dost srandy, a nebejt těch šílenejch kocovin, tak bych tomu musel dát pět hvězd. Ale jak napsal jeden spisovatel: "Jsem člověk s mnoha problémy, nicméně myslím, že za většinu z nich si můžu sám."

 

OSOBNÍ PEKLO
O tom se moc rozepisovat nebudu, kdo mě zná, ví, čím jsem na jaře procházel. Za všechno hovoří snad aspoň maraton 48 dnů v lihu, a to jako fakt. Do práce jsem chodil s 1,3 v krvi každej den, stejně tak do školy, stejně tak domů. Můj denní program sestával z bezduchýho tápání na internetu, kouření dvou paklů startek (minimal) a neustálýho přísunu bevandy a gemištu (vína v různejch mixech). Jestli nevidíte žádný jídlo, tak to je správně. Jedinej, kdo mě aspoň trochu držel v mezích nějaký odpovědnosti, byl Toník. V létě jsem si řek, že už je to trochu moc, a výsledkem je aspoň to, že jsem přestal kouřit, což považuju za svoji asi zatím největší výhru. Důvodů byla spousta, ale překvapilo mě, že to zas tak těžký nebylo. Přijdou asi horší věci na můj sad. Udělal jsem dost trapasů, průserů a nedorozumění, určitý lidi věděj, s některejma jsme to vyřešili, s jinejma to řešit nechci, protože mi za to nestojej (stejně jako já jim, tak cajk). A tak to pude dál jak písek v přesypacích hodinách.


BALKÁN
Někteří možná ví, že trochu fušuju do Balkánu, takže vám to asi bude většinou říkat hovno, ale některý věci jsou mezinárodního významu. V prvý řadě mě naprosto a nebetyčně nasraly osvobozující rozsudky pro generály Anteho Gotovinu (pův. 24 let odnětí svobody) a Mladena Markače (18 let), ale snad ještě víc mě nasraly reakce, jaký to vyvolalo. Každej, kdo tohle nepřijal se šampíčkem v ruce (mluvím o Chorvatsku) byl najednou komouš a zrádce národa a nevím co. Nejsmutnější je, že do tupýho davu se přidala i spousta mejch známejch. Je to komplikovaná záležitost a mě je fakt smutno z toho, kam to spěje, když se naprosto ohyzdný a ostudný události účastnilo snad šest a víc stran, a podle Haagu během ní páchala zločiny jen jedna. Na druhou stranu v Chorvatsku (a nejen tam) pořád spousta lidí čeká (některý už 21 let) na odškodnění za to, jak jim válka zkurvila život. Děcka, co je zmrzačily miny; rodiče, kterejm znásilnili dcery a podřízli děti; děti, kterejm zastřelili otce a znásilnili matky; lidi, který musej vracet už jednou přiznaný odškodný, protože se soud nakonec rozhodl jinak; matky, který porodily děcka těm, co je znásilňovali; lidi, kterejm paravojenský jednotky zapálily baráky a ukradly, co mohly. Nejotřesnější případ je pro mě případ matky, který snajpr zastřelil dvanáctiletou dceru přímo v baráku, když procházela kolem okna. Vědomí, že takovej zkurvysyn teď někde normálně chodí po ulici a chlastá pivo a nevím co, mě naplňuje čirou nenávistí. Ale to jsou na druhou stranu věci, který tady jsou furt, a kdybych se kvůli tomu měl rozčilovat donekonečna, tak mi odjebe. Byly taky dobrý věci. Mezi nima určitě nový knížky Alena Boviće, Damira Avdiće, Romana Simiće Bodrožiće, seznámení s kapelama z makedonský punkový scény (Xaxaxa a SIZ), slovinská nezávislá scéna a N'Toko. Taky nová deska Damira Avdiće Mein Kapital a hysterický reakce na ni ze strany balkánskejch salónních komoušů. Filmů jsem viděl hodně, a nevím, ze kterejch let byly. Naprosto skvělý a povinnost pro fanoušky balkánský kinematografie a/nebo fotbalu a/nebo meziválečný Evropy je film Montevideo, Bog te video (českej distribuční název je Montevideo, Cesta za snem), kterej je o tom, jak se jugoslávská reprezentace chystá na historicky první mistrovství světa v Uruguayi (nakonec byli bronzoví) a taky skvělej film Cirkus Columbia, kde exceluje nestárnoucí Miki Manojlović (Miki z Iriny Palm, kdybyste někdo viděl).

CHARTS
Bez pořadí a kategorií, co mě dostalo nebo nasralo, něco jako dycky by mohlo bejt ve více šachtlech.

Supr věci:
Skvělý desky Coma Stereo, UNUR, Master's Hammer, Lollobrigida, Joe 4, Gary, Damir Avdić. Překvapivý koncerty Ludovik Material a It's Everyone Else; lidi, co nám pomáhali s keftesem (viz www.keftesparty.cz). Unur a celej jeho pohled na věci a skvělý kecy (nemluvím o tom, komu a jak věnoval svůj vinyl). Toník je super vždycky a snad i bude. Skvělej komiks Věčná válka od Marvana, četba sci-fi, akce jako SRSS, SWK Fest, kroatistický chlastačky, chlastačky po práci, chlastačky po Radiu R, chlastačky na Slezsku, chlastačky v Litoměřicích a v Budějicích, úžasný ráno po majálesu u Cikála, konec cigárům, rekonstrukce Bora, piva z Poličky, Kácova a Pelhřimova. Bonusovo benefiční gesto, sem tam guestlisty v Praze, i když si je nezasloužíme, vtipy s volama v háku, společenský hry, moje babka s dědkem a chata v jerezní kotlině,... a určitě dost dalších.

Opruz:
Tzv. "kámoši", pomluvy a kudly do zad; všeobecná závist; kulty osobnosti; VUML; antikomunistický šílení; sociální politika státu; poplatky za studium; studenti technickejch univerzit a sportovní fakulty; borci co si po zjištění, že jsou na gestlistu, vyžádaj zpátky vstupný; adorace hulení; okna po chlastačkách; "vtipný" články postavený z 80 % na motivech prcání; pravdoláskařský běsnění X Hájek s Jaklem (všeho moc škodí), úpadek prigl.cz a jejich hospoda; škatulka "experimental" jako obhajoba pro každou píčovinu; žití mýho života jinejma lidma; myšlení čurákem; odpálenej nesplacenej kompl; posraný kalhoty (pamatuju si 3x); malý vejplaty; debilové ve škole i v práci; nevyslyšení mýho prorockýho hlasu a nakonec že Kalousek furt nevisí...

A víc mě nenapadá, du čumět na film o sebevrazích...

total mimo: I ja sam video Tita Marshalla

Vzpomněl jsem si na takovou srandovně hořkou historku. Že je ta neděle.

27.11.1987 měla v Rijece koncert kapela Zabranjeno Pušenje (začínal tam mj. Emir Nemanja Kusturica). Během koncertu se odpálilo kombo značky Marshall. Zpěvák Nenad Janković (aka Nele Karajlić) tehdy řekl do mikrofonu: "Crko Maršal!" (Chcípnul Maršál), což si samozřejmě tehdejší degeneráti ve vládě, stejně jako publikum, vyložili jako vtípek na účet zesnulého Josipa Broze Tita, který jako jediný člověk v dějinách poválečné Jugoslávie nosil právě hodnost maršála. Zatýkání a lágry ovšem nenásledovaly. Inu, není maršál jako maršál.

Hádanka: co mají na Balkáně, co nemáme v Česku?

Odpoveď: Damira Avdiće a Dašu Drndić. (Pozor: Vtip!)

Samozřejmě vím, že tohle nikoho soudnýho nemůže zajímat, už  proto, že nikdo neumí srbochorvatsky*, ale kdyby náhodou, tak po řadě.

Damir Avdić vletěl do jugošský muziky už v osmdesátejch letech, ale první větší záležitost, kdy ho asi začali lidi brát vážně, bylo tohle vystoupení s kapelou Rupa u zidu (Díra ve zdi) v sarajevský televizi během války (jo, pankáči hrajou na plejbek, ale je válka, tak co...)

Po válce nějakou dobu fungoval všelijak, ale v posledních pár letech, krom toho, že napsal skvělej román Enter Džehenem (něco jako Vstup do pekla - vyšel ve strašně malým nákladu a já jsem strašně rád, že se mi povedlo jeden kus sehnat), taky dělá dál muziku, která je prakticky neposlouchatelná jednak bez znalosti kontextu, a taky proto, že zážitek z koncertů musí bejt nepřenositelnej (já ho bohužel viděl jen na videu, ale lidi, co ho viděli naživo, říkali, že borec by moh bejt novej Aristoteles punku). Tady je jeho bandcamp.

Nemá cenu nějak vypisovat, co Damir Avdić, jinak přezdívanej Bosanski Psiho (Bosenskej Psychopat) ve svejch textech řeší, protože je to punk, takže pude většinou o všecky ty sociální sračky, do kterejch se Bosna pod rákoskou USA a UN dostala, fejzbuky, internetový aktivismy apod., ale nezapomene i na nějakej ten smutek a pocit bezmoci. Co mě dostalo, je jeho poslední album Mein Kapital. Jak už název napovídá, kombinuje jména dvou stěžejních děl nacistický a marxistický ideologie, a jako zatrolenej levičáckej aktivista si nebere na mušku jen nácky a buržousty, ale taky salónní marxisty hlavně ze sarajevský scény, který se dobře přiživujou na popularitě svejch kydů a ksichtů, zatímco poslušně sponzorujou bující divokej kapitalismus po kavárničkách a pochybnejch festivalech sponzorovanejch právě kapitánama (jeden verš za všechny: "između marksističkih smradova / i kapitalističkih svinja /  uzeću pare od ovih drugih / prvi su ionako samo njihove sponzoruše / iliti keš-pičke Bakunjine" =  kdybych si měl vybrat mezi maxistickejma smradama a kapitalistickejma sviněma / vzal bych si love od těch druhejch / ti první je stejně jenom sponzorujou / neboli jsou jejich cash-kurvičky, Bakunine"). Damir Avdić ale není žádnej anarchista, co se vožralej válí v odpadkách a občas vydá nějakou desku. Je to strašně skromnej a upřímnej chlap, aspoň co můžu soudit z komunikace s ním, kterej svejm aktivitám dává prakticky všechen svůj volnej čas, a víc než psaní úvah a břitkejch kritik ho zajímá akce a "něco dělat". Jeho rozum je víc než zdravej a jedná pragmaticky, neimpulzivně, což v kombinaci s jeho charismatem je živá voda mlejn pokroku balkánskýho undergroundu. No jo, trochu si to idealizuju, neříkám, že u nás takový lidi nejsou (hehe), ale takhle silná osobnost asi zatím teprv někde dozrává. Doufám.

Druhej člověk, kterej mě naprosto uhranul, je spisovatelka Daša Drndić. Její tématika se celkem dost opakuje, jde většinou o nespravedlnosti a hrůzy války, což není nic novýho pod sluncem a v kontextu dnešního literárního, aspoň toho evropskýho, světa, docela i klišé, i když téma furt populární (musím říct, že takový Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkový je třeba naprosto skvělá věc). Jenže Daša Drndić (či jak se ženskejm autorkám v yu-prostředí rádo říka Drndićka) má něco navíc. V první řadě je to tematizace dětskejch osudů, což už tak dost hrozný skutečnosti války dává novej a děsivej rozměr, a za druhý je to neotřelej posmodernistickej přístup, a to má pan P. moc moc rád. Pan P. zbožňuje experimentální záležitosti, ať už jde román ve formě slovníku ve verzi pro muže a ženy (M. Pavić - Chazarský slovník), román formou patchworku (Dubravka Ugrešić - Štefica Cveková v čelistech života) nebo i toho Tristrama Shandyho, první postmoderní román všech dob. Nic z toho, co jsem od Daši Drndić čet, mě zatím nenechalo na pochybách, kdo by měl dostat nějakou tu Nobelovu cenu za literaturu, i když je ta cena blbost. Pro ukázku přikládám nějaký fotky z její knížky Totenwande (Zdi smrti, správně by to ale asi mělo bejt Totenwände), kterou teď překládám, teda překládám jen kousek, ale až to bude bude to stát doufám za to, protože je to, jak říkáme my Slezani, dym.

Tolik ke dnešnímu dění ve sportu.



---
* v nacionalisticky nezatížený jazykovědě se používá buď hrozně složitej pojem "středojihoslovanský diasystém" nebo právě "srbochorvatština", kterýžto označuje jazykový kontinuum pokrývající celou oblast od Čakovce (SZ Chorvatsko) po JV Srbsko, tedy i Bosnu a Černou Horu, to jen aby nedošlo k nějaký mejlce...

adieu, facebook

S blížícím se koncem roku jsem si řekl, že by možná bylo docela spoko seknout s další závislostí, kterou tentokrát považuju za asi mnohem horší než kouření, protože i když mi nebere love (aspoň ne tak, že bych to hned poznal na stavu kešeně), bere mi toho víc než dost. Facebook jsem už jednou odepsal, abych se asi za měsíc zas vrátil s tím, že "to budu regulovat", což se mi dařilo jen částečně. Tak například se mi povedlo už se nikdy nevrátit přes fb ke svejm kámošům z FFZG, ale na druhou stranu si říkám, že když mě neměli chuť kontaktovat jiným způsobem, tak mi to může bejt jedno.

Zvažoval jsem pro a proti, přece jen když tam člověk funguje několik let, v mým případě asi tak pět, tak už tam má leccos nadělaný. Když jsem teda přemejšlel, proč to nemazat, bylo to tohle:

1) Instantní komunikace s lidma - jo, instantní jen do tý míry, do jaký jsou na tom závislý ti, se kterejma potřebuješ mluvit. Některý lidi zastihneš nonstop, některý prakticky vůbec. Možná se dá ušetřit něco málo za telefon. Jinak ale asi jde o hovno, samozřejmě to teď tvrdě sníží můj komunikační rating s některejma lidma (my mom is on facebook, even my grandmother), ale mám třeba mail, telefon nebo skajp a v googlu mě bohužel znaj taky.

2) Keftes Party - jelikož máme na fb profil jakože web nebo co, nebudu to moct spravovat a bude to v rukách Křenka a Tora (i když spíš jen Křenka, možná Klajbiča, Toro se do toho nikdy nějak neangažoval), tak nevím, jak to dopadne, ale věřím, že to Křenek neposere.

3) Životy těch druhých - myslím že každej, kdo je na fb, trpí chorobnou touhou dívat se druhejm lidem do životů, včetně mě, a to mě sere, i když mě to někdy docela baví, radost z neštěstí druhejch je nepřeberná a rozhodně skrz fb se toho člověk dost doví, i když by někdy nechtěl

a víc mě toho asi nenapadá... tak proč to teda zrušit, když je to tak skvělý a užitečný...

1) Žere to čas - ale neskutečně, když jsem se díval na svoje statistiky za poslední půlrok, tak jsem se zděsil, kdybych ten čas věnoval něčemu jinýmu, čím taky někdy prokrastinuju (překlady, učení se španělštiny, vymejšlení her apod.) nebo aspoň spal (mám dost silnej deficit), tak.... škoda mluvit.

2) Žere to nervy - už mě nebaví furt se vykurvovat nad debilními statusy lidí, o kterejch jsem si myslel, že debilové nejsou, ať už to jsou náckovský výlevy nebo antikomunistický hysterie, umělecký kydy nebo Charlie Straight; kapitolou samou pro sebe je v přímým přenosu vidět, jak vám "kámoši" serou na hlavu, jako byste viděli na kamerách jednoho ze svejch friends jak se k vám blíží zezadu a vráží kudlu do žeber... bohužel, takovýhle situace se stávaj, a pak se to omlouvá tím, že "dyk je to jen facebook, voe". Neříkám že jsem nikdy nebyl na druhý straně barikády, ale přece jen mlčeti zlato a co oči nevidí...

3) Životy těch druhých II. - tady z obrácenýho hlediska: životy druhejch lidí musí bejt šíleně nudný, když maj potřebu žít život můj, bejt nalepenej na monitoru celej den a sledovat, kde si co utrousím od huby nebo olajkuju nějakej odkaz, abych to pak moh v kruhu svejch přátel nahlas komentovat a dodávat tomu teatrální rozměr háelpéčka, to je nemocný... jelikož jsem to měl ve zvyku taky, tak vím, o čem mluvím....

4) Lidi bez facebooku - znám spoustu lidí, který, pokud vím, fb nepoužívaj... namátkou: Radim, Mirna, Lenka Š., Petr, Kvido a fungujou a jsou spoko, jsem s nima v kontaktu jinejma kanálama a jde to

5) Někdo na tom rejžuje šílený prachy - ne že bych chtěl spasit svět, ale vzpomínám si na hysterčení kolem myspace, když to vlastní Murdoch, že je to zlo, ale že je Zuckerberg úplně skoro to samý, to nikomu neva... mě to teda neva, co mi vadí je to, že poslední dobou na mě furt jen lítaj nějaý posraný reklamy a nabídky výhodnejch půjček (odkud to ten fb asi ví) a i když na to exitujou nějaký addony, tak mě to už nebaví taky.

6) Věřím tomu čím dál tím míň - ne že bych si zalepoval webkameru gaffou, protože mám strach, že když si honim tak mě někdo pozoruje, ale přece jen ten fb už nasbíral o mý maličkosti tolik matroše, že tohle sebeprezentování radši přenechám někomu jinýmu a omezím se na jiný soc. sítě, kde ten provoz není tak urputnej

Tak to by bylo, teď jak říká Jaroslav Foglar: Jen vydržet, pionýři...

v pondělí bude válka, bre

Igor Štimac, bývalý reprezentant a nyní manažer chorvatské fotbalové reprezentace, musel asi v poslední době sežrat moc drog.

Na svém facebookovém profilu a pro deník Večernji list prohlásil, že na příští kvalifikační zápas pozve generály Ante Gotovinu a Mladena Markače, aby provedli slavnostní výkop. Generálové, kteří byli před rokem a půl odsouzeni 24, respektive 18 letům vězení, byli zproštěni viny ve všech bodech obžaloby.

Kromě toho, že to naprostá píčovina, to je i píčovina na druhou - Chorvatsko totiž bude hrát se Srbskem...

Nemám co dodat. Jestli to má být Štimacův projev vlastenectví nebo předčasné senility, to je otázka. Jestli chce Štimac novou válku nebo jen mrtvoly v ochozech, tak prosím. Gotovina s Markačem se k tomu zatím nevyjádřili. Už tak nasraní Srbové by měli podat protest k vedení FIFA nebo kdo to kua šéfuje. Je to provokace, jaká nemá obdoby. Jako by zápas mezi Německem a Izraelem rozehrával Eichmann. Bleju od rána už... Doufám, že mají chorvatští bafuňáři aspoň trochu soudnosti a tuhle naprosto nesmyslnou a cirkusovou provokaci zarazí.

http://www.vecernji.hr/sport/nogomet/stimac-gotovina-ce-izvesti-pocetni-udarac-utakmici-sa-srbijom-clanak-476333

dýško jako umělecká performance? navštivte kabinet múz

Než budete číst dál, uvědomte si, že jsem lakomec. Jsem tím v Brně pověstnej, i když mi to nikdo nikdy neřek natvrdo, protože to se v Brně nenosí. Naštěstí my lakomci si stěžujem rádi a veřejně, jak nás kde kdo vojebal, a o tomhle by měl bejt tenhle post.

V pondělí jsme šli s vedením Keftes Party a dalšíma na Bonuse do Kabinetu múz. Klasická pondělní párty s koncertem: pilo se pivo, dělaly se trapný i míň trapný vtipy, potkávalo se lidi, co bys potkat nechtěl, nebo je potkal naopak rád, drbalo se a člověk se o sobě dověděl zas spoustu zajímavejch věcí (to se takhle hodilo postmoderně samo...). Paráda prostě. Máme to rádi.

Když jsem pak šel v jednom momentě na bar pro pivo, tak se to stalo. Ha! Slečna, aniž by počkala, jestli jí ty dvě kačky nechám, prostě hodilo love do kasy a otočila se, aby čepovala pivo někomu dalšímu. Říkal jsem si, že v tom hluku třeba blbě slyšela, a nechal to bejt. Dvě koruny mě nezabijou, že jo, i když ty prachy nebyly moje, pivo jsem kupoval někomu jinýmu. Pár minut potom ale přiběhla nasraná I. a říká "tyvole platím čtyřma pětkama a vona mi má vrátit dvanáct... hodí mi na bar desetikorunu a říká 'můžu takhle, jo?' ". To už mi bylo podezřelý. Stejnou zkušenost mi druhej den potvrdil i předseda.

Aby toho nebylo málo, oslovil jsem na FB Kabinet múz, a vypadalo to asi takhle:

Je evidentní, že v tomhle jinak docela příjemným prostoru něco nehraje. Nejen že se nás snaží vojebat přemrštěnejma cenama (sorry, jsem zvyklej na Poličku v Boru o 30% levnější), ale ještě nás vojebávaj tím, že si po svým vykládají princip dávání spropitnýho. Nebudu tady mlít o "západním světě" nebo "patnácti procentech", na to je v Brně jinej odborník. Jde o základní princip, ne? Je to slušnost, oukej, je to standard, proč ne, ale hlavne: Dýško je dobrovolný. Vždycky. Buď si třeba za kokota, dvě koruny tě nezabijou, ale furt je to především na tom, kdo prachy dává, a ne na tom, kdo je přijímá. 

Napadlo mě, jestli to třeba není nějakej happening nebo sociologicko ekonomickej výzkum, ale dost o tom pochybuju. Tak dík za pozornost.

Palo Harp'agon

Lollobrigida... objev roku pro mě asi...

Sexy bíčez ze Záhřebu: Lollobrigida Jsem lehce dost ujetý na electro hudbu, zejména pak všelijaké deriváty balancující na hranicích electra a punku. Dostal jsem se k tomu přes Ladytron, následovalo několikaměsíční opojení z desek Robots in Disguise (trvá dodnes). Když jsem náhodou narazil na záhřebskou kapelu Lollobrigida, vzplál v mém srdci plamen naprosté oddanosti k téhle skupině postavené na vokálním a vizuálním projevu dvou ženských, které bych se nebál označit jako Robots in Disguise z Chorvatska.

Lollobrigida je ale trochu jinde, především v kapele hrajou taky chlapi a djingu je tam trochu míň, aspoň myslím. Co mě ale baví, je cyberpunkový rozměr celého bendu. Témata jsou vesměs držena v kleci s popisem "sex, drogy, party a kompy". Kybernetické floutkovství je podpořeno četnými popkulturními odkazy, ať už jde o Warhola, Bukowského, FAKovce či komiksy (Conan, Alan Ford, Mirko i Slavko). Hutné beaty v kombinaci s jednoduchou a odzbrojující muzikou mají drajv jako Tiger v nejlepších letech. Kdybych mohl a měl na to love, udělal bych jim koncert v Brně. Ostatně, posuďte sami, projeďte si jejich profil na youtube. Pro mě objev roku.

dva piva a nikdy jinak

Dokáže mě nasrat, když mě někdo při placení v hospodě opravuje, že se neříká "dva piva", ale "dvě piva". Co je komu do toho? Můj idiolekt je takový, jaký je, a nemíním ho měnit jinak než přirozenou cestou - časem. O to víc mě mrzí, že se tak děje na Lamplotě, i když se vlastně není moc čemu divit.

Příště je asi taky upozorním, že je to "pivo" a ne "škopek" a že jsou "piče" a ne "kundy".

Pardon... plivanec.

26 years and yet bigger than kerouac

Původně to měl být report z Konce léta na Skalákově mlejně, ale nebude. Přijeli jsme, opili jsme se, zahráli jsme (?), přesně v tomhle pořadí. Katastrofa, o které vám, milé děti, budu vyprávět, se udála až druhého dne.

Ustlal jsem si stylově na gauči v jednom z barů, kde mě nikdo nerušil a dešťová voda, která se tak beozstyšně zpouštěla z mrakomoru nad náma, mi nemohla nic udělat. Sucho, teplo, paráda a přede mnou vize cesty domů ve spoku.

Ráno jsme se nějak posbírali, každý to měl trochu horší (třeba takový Křemďa, který si rozbil hubu neopatrnou manipulací s dolními končetinami, aby nám pak tvrdil, že se porval). Dali jsme ještě rychle nějaké drinky (piváci a zeleňáci) a začali se šéfovat do aut. První odjel Viktorin, který kupodivu vypadal nejstřízlivěji, jenže pak se přišlo na to, že nás je o jednoho víc. To byl ten awkward moment, kdy chceš být kamarád a upíšeš se ďáblu.

"Spoko, tak mě hoďte do Želetavy a já pojedu busem po vlastní ose," řekl jsem a zdálo se být všecko ve spoku. Cesťák jsme rozdělili tak, aby bylo na benál a mně na autobus a byl jsem tedy hozen do Želetavy. A tady začíná Pilchova budějovická anabáze...

Nejdřív jsem zjistil, nemám pojem o jízdních řádech, tak jsem přistoupil k obližnímu stánku se zmrzlinou a s nejčistšími úmysly jsem obtloustlé prodavačce položil jednoduchou a dobře míněnou otázku:

"Prosimvás, kdy odsaď jede něco do civilizace... cokoliv..."

Ženština se na mě podívala dost ostrým úkosem a ještě ostřeji odpověděla otázkou: "Do civilizace, jo... hmm... no jede vám to v jednu, pane..."

Uvědomiv si svou neomalenou nejapnost jsem se jí omluvil, že jsem to tak nemyslel, a na důkaz vděku jsem si koupil lahváče. Posadil jsem se na lavičku a lahváčka si otevřel. Někdy v tomto mezičase jsem také matně zaregistroval drzé gesto Boba a jeho party, když si mě přijeli snad ještě zkontrolovat, nebo co, ale měl jsem už dost kalný zrak i mysl, abych to vůbec pochopil. Když jsem probral, bylo dvacet minut po odjezdu a můj lahváč byl furt plný. Nasraně jsem ho tedy dopil a přisunul se k telefonní kukani, odkud jsem napsal I. ať mi zavolá. Po rychlém prověření toho, že mi to jede až v pět, jsem se vydal na stopa. Směr Třebíč: frekvence aut komická. Směr Jihlava: frekvence aut famózní, ale hodina v řiti zbytečně. Když jsem se vrátil na zastávku, zjistil jsem, že mi to už zas ujelo. Opět sms z budky I., ale tentokrát bez reakce. Mauglí. Absence telefonu se nakonec ukázala naprosto klíčovou.

Směr Moravské Budějovice, frekvence aut slušná. Zastavila mi trojka našitých punkerů, kteří jeli do Želetavy ze Skalákova mlýna pro chlast, a vraceli se evidentně špatnou cestou. Nic jsem jim neříkal (proč taky, když se mě jeden furt ptal jestli Třinec vyhraje extraligu a druhý mě oslovoval příznačně "sráči"), a nechal se vylít v MB. Tady jsem ke svému zděšení zjistil, že na účtu nemám ani korunu, takže jakákoliv další cesta byla vyloučena (mezitím jsem si totiž koupil pár dalších piv a rohlíky a paštiku). Zoufal jsem se ještě pokusil napsat z telefonní boudy S., protože ta má stejnou banku a mohla mě pomoct jako jediná, ale po hodině čekáni na zpětné zavolání jsem se vydal z MB směr Znojmo. Frekvence aut spoko, ale zas úplně na hovno. Ještě jsem utratil poslední prachy, co jsem měl na nějakém jiném účtu, na benzince za poslední dvě plechovky piva a vydal se do tmy. Auta jezdily furt rychleji a tma byla furt větší, tak jsem si řekl, že na to prcám.

Když spoustu přátel máš, v zelém údolí...

Lehl jsem si na násep vedle pole, dodělal poslední pivo a zdálo se to být docela spoko. Hvězdy svítily, auta jezdily a já zalomil. Probudil mě déšť. Naštěstí byl kousek dál nadjezd, pod kterým jsem to zalomil těsně za svodidly a doufal, že zrovna dneska mě sundá nějaký kamion. Ve čtyři ráno (odhad) mě probudila skutečnost, že se nacházím v cca 10 cm hluboké kaluži plné vody, takže jsem se celý prochcaný, promrzlý a nasraný vydal zpátky do MB a doufal jsem, že transakce v rámci jednoho klienta probíhají přes půlnoc i o víkendu. Stalo se, vybral jsem love a hledal nějaký nonstop, kde bych se aspoň trochu hodil do klidu. Místo toho mě našla policejní hlídka zrovna v momentě, kdy jsem si krátil cestu přes nějakou zídku, a měl jsem co dělat, abych je přesvědčil, že fakt jdu na autobus a neutíkám z místního diagnostického ústavu.

Na autobusáku jsem celkem rychle zjistil, že mám hodinu čas, než mi to pojede do Brna, tak jsem regulérně zalomil na suché a dobře ukryté lavičce pod střechou a říkal jsem si, jaký jsem to byl kokot, že jsem si tu nešel lehnout hned. Taky jsem si vzpomněl, jak jsem se právě tady ocitnul před 8 lety s J. a nemohli jsme z té díry vypadnout, až nás nakonec někdy ve 2 ráno vzal borec, co jel do nemocnice s kámošem, který si podřezal žíly, a nakonec jsme spali v Jihlavě v nějaké zahradě.

Autobus přijel pozdě, ale to už mi bylo jedno, rozdělal jsem bahnem zasraný, promočený spacák na zadní pětce a probudil se až na Zvonařce. Okamžitě po příchodu domů jsem všecky knihy Jacka Kerouaca v mé sbírce popsal lihovou fixou slovem "pičoviny" a vyhodil do popelnice.

oujé

p.-

Coma Stereo: 1000 mest

Před dvěma lety jsem Coma Stereo v Brně vůbec nevnímal, měl jsem co dělat s tím, abych nakrmil nenasytného Davea Fishkina, když jsme dělali společný koncert s Andreou Rottinem, který právě Coma Stereo dotáhnul. Jediné, co o nich z té doby vím, je, že  se snažili sbalit nějaké kočeny, čemuž učinil přítrž nekompromisní Křenek.

O něco později už jsme jim dělali koncert s Keftes Party a vím, že to tehdy byl plodnej sběr: vedle splitu Fetch!/Elektročas a LP Fetch!: Parfum et Koteka jsem si domů dotáhnul i desku s tajemným názvem 1000 mest.

Život tomu chtěl, jak se tak říká, že jsem se k ní pořádně dostal až teď. Každej den ji sjíždím ve střídačce s Nathanem Bellem a všechno bych to vystih asi takhle: Kdybych dělal počítačovou hru, nejlíp nějaké zvrhlé akční RPG se sci-fi prvky, chtěl bych 1000 mest do soundtracku. Lidi by u monitoru umírali díky (ano, to slovo je na místě) tomu, jak je to skutečný.

Kytary mi místy nabuzujou vzpomínky na starý dobrý Ravelin 7 z doby kolem Circle Is Our Way, hlavně v rychlejších pasážích cítím naprosto upřímný a euforický nadšení a čekám, kdy se někdo zeptá na jméno, aby drásavě zoufalý hlas odpověděl číslo... "tisoč mest" (1000 mest). Tisíc měst, tisíc míst, tisíc jednotek hlasitýho ticha. Do toho apokalyptický klávesový aranže přibijou člověka k zemi. Tohle nesmí pouštět kosmonautům, co poletí na Mars, protože by je to donutilo spotřebovat palivo na brzdicí manévr na změnu kurzu k nejbližší galaxii (Kristalni voz).

Mám z toho furt vesmírný pocity a dojmy, který umocňujou dlouhosáhlý zkoumavý pohledy na geometricky koncipovanej obal. Všechny vály na týhle desce jsou jako tajná šifra koordinátů, který nekompromisně směřujou k bráně do vedlejších membránovejch světů, jako třeba Harakiri nebo i to pilotní intro Črna jutra (viz kvantovou mechaniku a fyziku voe). Vrcholem desky je titulní song, ale nemůžu nechat dopustit ani na jiný, jako elektrizující Uspavanka za tigre a hlavně nejdelší Dracula - to je regulérní hudební podklad ke Stokerovi, nomen omen, mráz běží po zádech a krajinou srdeční se rozlejvá příjemný, ale nebezpečný teplo. Upadnout do spánku by mohlo poškodit vaše nevědomí.

Věc, kterou ale oceňuju asi nejvíc, je slovinština, přesněji to, že se Coma Stereo vybodli na angličtinu a dělaj muziku v rodným jazyce. Tak by to mělo bejt všude a vždycky. Neznalej posluchač je tak trochu ochuzenej, ale je to zanedbatelný - jazyk má mimo jiný i svoji fonetickou rovinu, a jazykem Coma Stereo je primárně muzika a její atmosféra, tíživá jako sny lva zavřenýho v kleci, a zároveň lehká jak kilo peří = stav beztíže někde mezi světem a jeho prapočátkem. Božskej zážitek.

Nathan Bell: Colors

Nemoh jsem si pomoct. Dva gramofony jsem koupil, dotáh do Brna a vyhodil, protože se prostě opravit nedaly (nebo by oprava stála víc než novej). Když jsem konečně zprovoznil nějakej šunt z bazaru dostatečně na to, aby mi přehrál desku Nathana Bella Colors (protože jsem ji NECHTĚL přehrávat u někoho jinýho), netušil jsem, jak osudovou chybu dělám. Proč chybu? Protože evidentně teď už nebudu poslouchat nic jinýho.

No dobře, přeháním, ale mám trochu rozostřenej fokus. Nathana Bella jsem potkal loni na podzim, když jsme mu v Brně dělali koncert. Vystoupil na špatným nádraží, vysomroval od nějakýho borce mobil a zavolal. Žádnej stres, projel jsem se přes celý město a našel u jednoho vochcanýho sloupu v Kéniku podivnýho a zkurveně charizmatickýho chlápka v kožený bundě, v jedný ruce banjo, ve druhý krabice s vinylama, balený retko v hubě, na zádech bágl snad jen s jedněma trenkama a dvěma páry ponožek (tohle jsem si myslel eště dřív, než to napsal Aran ve svý recenzi! asi na tom něco bude) a naprosto klidným ksichtem vyvěrajícím zpod promočenýho kulicha. Následovaly kila lehkejch drog, tuny odstřelujících keců a koncert podzimu.

Aran taky píše, že je tahle deska na první poslech těžko přístupná. Nějak se ale stalo (třeba je to souhra náhod, přesycenost Ivanem Mládkem nebo jsem narozenej pod stejnou hvězdou), že já se z tý desky regulérně podělal hned napoprvý. Napadá mě, že o banju vlastně nevím nic. Nevím ani, kolik má strun a co dělá ten ladicí (?) kolík uprostřed krku. Vím ale, že Nathan Bell má o tomhle víc než dobrej přehled.

Zakládám si na tom, že jsem hudební analfabet (neposlouchám Melvins, to snad stačí, ne?), ale jsem básník tyvole (vyhrál jsem kdysi soutěž havířovský knihovny!) a mám rád dobrou poezii, která jde přímo na věc a nepatlá se v odstrašujících nuancích a těkavých náladách na téma tlejícího ovoce stokrát jinak. Přesně taková podle mě ta deska je. I když se může zdát docela složitá, přijde mi, že útočí přímo na nejniternější niterný jádro každýho pozornýho posluchače. Slyším a vidím starýho orla lítajícího nad skálama a nekompromisně se vrhajícího střemhlav na kořist, která prostě měla tu smůlu, že nebyla dost rychlá. Vidím kabriolet udělanej ze starý stodvacítky tím, že ste jí uřízli střechu, jak to valí skrz obilný pole někde v Polabí a Radek Pastrňák s jazykem až na rozkroku těžce nestíhá, i když má jednu ruku dlouhou. Bez šance. Vidím zarezlý vraky tankerů v Pule, jak je pomalu rozebíraj albánští cikáni a nikdo nehne ani brvou, protože nad tím vším visí tzv. hybatel, kterej s tím má stejně svý záměry. Hybatel těchhle nálad, nostalgickejch, ale vůbec ne trapnejch, obrazů, co jsem kdy viděl, zapomněl a zas objevil, je Nathan Bell. Alespoň pro mě. Jsem z toho nadšenej, že kdybych byl jen o trochu větší *****, tak bych brečel a vím, že je to tak správně.

Tu desku udělal správnej chlap, kterýho nerozhodí ani to, když mu někdo ty desky v backstagi pochčije, protože on je někde úplně jinde = minimálně nad náma všema.

velký bratr je taky nekuřák?

tak jsem viděl tady ten článek: v ústí pod labem chtějí mít čisto, tak na to nasadili policajty a kamery.

v ústí jsem byl jednou v životě a musím upřímně říct, že doufám, že naposled. aspoň v tomhle rozpoložení, v jakém se teď nacházím (moje biorytmická křivka je v současné době v plusových hodnotách). je mi zatěžko jezdit teď třeba i na slezsko, a to jsem vůči němu značně odolnější. přesto mi to nedá, a když už nebloguju nic o svém boji s tabákovými výrobky (protože ten se smrsknul jen na to, že prostě nekouřím), budu dělat chytrýho aspoň tady.

na jedný straně rozumím, že někdo chce mít čistý město, ať už to je magistrát nebo lidi nebo kdokoliv jinej, hlavně v případě severních měst, ať už jde o sever čech nebo slezsko, je to docela na místě. co ale nechápu, je to, že se to děje formou zastrašování. za jeden den takle dostalo pokutu šestnáct lidí. je jasný, že kdyby je nějaký ústecký smith nenaprášil kolegům, co jsou zrovna poblíž, tak by byla městská (?) kasa chudší o pět papírů.

musí to bejt strašně zajímavej džob, sedět celej den před obrazovkama a sledovat lidi jak kouřej. vím, že je to nějaká úchylka, když vás vzrušujou kouřící lidi, na pornoserverech je těchhle "smoking girl jerks off lucky guy" videí nespočet. je to snad nějaká podmínka, aby to člověk moh dělat? nedokážu si představit, jak takovej zaměstnanec policie může vypadat, jak může vůbec fungovat. vždyť je to naprosto choré. kdyby radši na ty vajgly a žvýkačky a ostatní bordel (psí hovna!) poslali třeba trestance, lidi odsouzený k veřejně prospěšnějm pracem nebo nezaměstnaný lidi na pracáku... jenže to by stálo další prachy. jednodušší je lidi buzerovat a zasejvat do ulic města atmosféru strachu, a navíc z tozho ještě profitovat. protože nikdy nevím tyvole, jestli můžu třeba vyplivnou pecku z třešně nebo to svinstvo co mi teče z otevřenýho zubu, aby se za rohem neobjevili pinkertoni a já byl o tři kila lehčí, tak tohle ústeckejm nezávidím a jsem rád, že brno je naštěstí (zatím) moc velký na to, aby to tu mohlo fungovat.

nejde mi o to, aby lidi měli právo jen tak si dělat bordel na ulici (to by podle mě, jenžto jsem nihilistickej neomarxistickej anarchoindividualista, mít měli) ale buzerovat je takhle, to se mi nelíbí teda. vám snad jo?