26 years and yet bigger than kerouac

Původně to měl být report z Konce léta na Skalákově mlejně, ale nebude. Přijeli jsme, opili jsme se, zahráli jsme (?), přesně v tomhle pořadí. Katastrofa, o které vám, milé děti, budu vyprávět, se udála až druhého dne.

Ustlal jsem si stylově na gauči v jednom z barů, kde mě nikdo nerušil a dešťová voda, která se tak beozstyšně zpouštěla z mrakomoru nad náma, mi nemohla nic udělat. Sucho, teplo, paráda a přede mnou vize cesty domů ve spoku.

Ráno jsme se nějak posbírali, každý to měl trochu horší (třeba takový Křemďa, který si rozbil hubu neopatrnou manipulací s dolními končetinami, aby nám pak tvrdil, že se porval). Dali jsme ještě rychle nějaké drinky (piváci a zeleňáci) a začali se šéfovat do aut. První odjel Viktorin, který kupodivu vypadal nejstřízlivěji, jenže pak se přišlo na to, že nás je o jednoho víc. To byl ten awkward moment, kdy chceš být kamarád a upíšeš se ďáblu.

"Spoko, tak mě hoďte do Želetavy a já pojedu busem po vlastní ose," řekl jsem a zdálo se být všecko ve spoku. Cesťák jsme rozdělili tak, aby bylo na benál a mně na autobus a byl jsem tedy hozen do Želetavy. A tady začíná Pilchova budějovická anabáze...

Nejdřív jsem zjistil, nemám pojem o jízdních řádech, tak jsem přistoupil k obližnímu stánku se zmrzlinou a s nejčistšími úmysly jsem obtloustlé prodavačce položil jednoduchou a dobře míněnou otázku:

"Prosimvás, kdy odsaď jede něco do civilizace... cokoliv..."

Ženština se na mě podívala dost ostrým úkosem a ještě ostřeji odpověděla otázkou: "Do civilizace, jo... hmm... no jede vám to v jednu, pane..."

Uvědomiv si svou neomalenou nejapnost jsem se jí omluvil, že jsem to tak nemyslel, a na důkaz vděku jsem si koupil lahváče. Posadil jsem se na lavičku a lahváčka si otevřel. Někdy v tomto mezičase jsem také matně zaregistroval drzé gesto Boba a jeho party, když si mě přijeli snad ještě zkontrolovat, nebo co, ale měl jsem už dost kalný zrak i mysl, abych to vůbec pochopil. Když jsem probral, bylo dvacet minut po odjezdu a můj lahváč byl furt plný. Nasraně jsem ho tedy dopil a přisunul se k telefonní kukani, odkud jsem napsal I. ať mi zavolá. Po rychlém prověření toho, že mi to jede až v pět, jsem se vydal na stopa. Směr Třebíč: frekvence aut komická. Směr Jihlava: frekvence aut famózní, ale hodina v řiti zbytečně. Když jsem se vrátil na zastávku, zjistil jsem, že mi to už zas ujelo. Opět sms z budky I., ale tentokrát bez reakce. Mauglí. Absence telefonu se nakonec ukázala naprosto klíčovou.

Směr Moravské Budějovice, frekvence aut slušná. Zastavila mi trojka našitých punkerů, kteří jeli do Želetavy ze Skalákova mlýna pro chlast, a vraceli se evidentně špatnou cestou. Nic jsem jim neříkal (proč taky, když se mě jeden furt ptal jestli Třinec vyhraje extraligu a druhý mě oslovoval příznačně "sráči"), a nechal se vylít v MB. Tady jsem ke svému zděšení zjistil, že na účtu nemám ani korunu, takže jakákoliv další cesta byla vyloučena (mezitím jsem si totiž koupil pár dalších piv a rohlíky a paštiku). Zoufal jsem se ještě pokusil napsat z telefonní boudy S., protože ta má stejnou banku a mohla mě pomoct jako jediná, ale po hodině čekáni na zpětné zavolání jsem se vydal z MB směr Znojmo. Frekvence aut spoko, ale zas úplně na hovno. Ještě jsem utratil poslední prachy, co jsem měl na nějakém jiném účtu, na benzince za poslední dvě plechovky piva a vydal se do tmy. Auta jezdily furt rychleji a tma byla furt větší, tak jsem si řekl, že na to prcám.

Když spoustu přátel máš, v zelém údolí...

Lehl jsem si na násep vedle pole, dodělal poslední pivo a zdálo se to být docela spoko. Hvězdy svítily, auta jezdily a já zalomil. Probudil mě déšť. Naštěstí byl kousek dál nadjezd, pod kterým jsem to zalomil těsně za svodidly a doufal, že zrovna dneska mě sundá nějaký kamion. Ve čtyři ráno (odhad) mě probudila skutečnost, že se nacházím v cca 10 cm hluboké kaluži plné vody, takže jsem se celý prochcaný, promrzlý a nasraný vydal zpátky do MB a doufal jsem, že transakce v rámci jednoho klienta probíhají přes půlnoc i o víkendu. Stalo se, vybral jsem love a hledal nějaký nonstop, kde bych se aspoň trochu hodil do klidu. Místo toho mě našla policejní hlídka zrovna v momentě, kdy jsem si krátil cestu přes nějakou zídku, a měl jsem co dělat, abych je přesvědčil, že fakt jdu na autobus a neutíkám z místního diagnostického ústavu.

Na autobusáku jsem celkem rychle zjistil, že mám hodinu čas, než mi to pojede do Brna, tak jsem regulérně zalomil na suché a dobře ukryté lavičce pod střechou a říkal jsem si, jaký jsem to byl kokot, že jsem si tu nešel lehnout hned. Taky jsem si vzpomněl, jak jsem se právě tady ocitnul před 8 lety s J. a nemohli jsme z té díry vypadnout, až nás nakonec někdy ve 2 ráno vzal borec, co jel do nemocnice s kámošem, který si podřezal žíly, a nakonec jsme spali v Jihlavě v nějaké zahradě.

Autobus přijel pozdě, ale to už mi bylo jedno, rozdělal jsem bahnem zasraný, promočený spacák na zadní pětce a probudil se až na Zvonařce. Okamžitě po příchodu domů jsem všecky knihy Jacka Kerouaca v mé sbírce popsal lihovou fixou slovem "pičoviny" a vyhodil do popelnice.

oujé

p.-