Nathan Bell: Colors

Nemoh jsem si pomoct. Dva gramofony jsem koupil, dotáh do Brna a vyhodil, protože se prostě opravit nedaly (nebo by oprava stála víc než novej). Když jsem konečně zprovoznil nějakej šunt z bazaru dostatečně na to, aby mi přehrál desku Nathana Bella Colors (protože jsem ji NECHTĚL přehrávat u někoho jinýho), netušil jsem, jak osudovou chybu dělám. Proč chybu? Protože evidentně teď už nebudu poslouchat nic jinýho.

No dobře, přeháním, ale mám trochu rozostřenej fokus. Nathana Bella jsem potkal loni na podzim, když jsme mu v Brně dělali koncert. Vystoupil na špatným nádraží, vysomroval od nějakýho borce mobil a zavolal. Žádnej stres, projel jsem se přes celý město a našel u jednoho vochcanýho sloupu v Kéniku podivnýho a zkurveně charizmatickýho chlápka v kožený bundě, v jedný ruce banjo, ve druhý krabice s vinylama, balený retko v hubě, na zádech bágl snad jen s jedněma trenkama a dvěma páry ponožek (tohle jsem si myslel eště dřív, než to napsal Aran ve svý recenzi! asi na tom něco bude) a naprosto klidným ksichtem vyvěrajícím zpod promočenýho kulicha. Následovaly kila lehkejch drog, tuny odstřelujících keců a koncert podzimu.

Aran taky píše, že je tahle deska na první poslech těžko přístupná. Nějak se ale stalo (třeba je to souhra náhod, přesycenost Ivanem Mládkem nebo jsem narozenej pod stejnou hvězdou), že já se z tý desky regulérně podělal hned napoprvý. Napadá mě, že o banju vlastně nevím nic. Nevím ani, kolik má strun a co dělá ten ladicí (?) kolík uprostřed krku. Vím ale, že Nathan Bell má o tomhle víc než dobrej přehled.

Zakládám si na tom, že jsem hudební analfabet (neposlouchám Melvins, to snad stačí, ne?), ale jsem básník tyvole (vyhrál jsem kdysi soutěž havířovský knihovny!) a mám rád dobrou poezii, která jde přímo na věc a nepatlá se v odstrašujících nuancích a těkavých náladách na téma tlejícího ovoce stokrát jinak. Přesně taková podle mě ta deska je. I když se může zdát docela složitá, přijde mi, že útočí přímo na nejniternější niterný jádro každýho pozornýho posluchače. Slyším a vidím starýho orla lítajícího nad skálama a nekompromisně se vrhajícího střemhlav na kořist, která prostě měla tu smůlu, že nebyla dost rychlá. Vidím kabriolet udělanej ze starý stodvacítky tím, že ste jí uřízli střechu, jak to valí skrz obilný pole někde v Polabí a Radek Pastrňák s jazykem až na rozkroku těžce nestíhá, i když má jednu ruku dlouhou. Bez šance. Vidím zarezlý vraky tankerů v Pule, jak je pomalu rozebíraj albánští cikáni a nikdo nehne ani brvou, protože nad tím vším visí tzv. hybatel, kterej s tím má stejně svý záměry. Hybatel těchhle nálad, nostalgickejch, ale vůbec ne trapnejch, obrazů, co jsem kdy viděl, zapomněl a zas objevil, je Nathan Bell. Alespoň pro mě. Jsem z toho nadšenej, že kdybych byl jen o trochu větší *****, tak bych brečel a vím, že je to tak správně.

Tu desku udělal správnej chlap, kterýho nerozhodí ani to, když mu někdo ty desky v backstagi pochčije, protože on je někde úplně jinde = minimálně nad náma všema.