Samozřejmě vím, že tohle nikoho soudnýho nemůže zajímat, už proto, že nikdo neumí srbochorvatsky*, ale kdyby náhodou, tak po řadě.
Damir Avdić vletěl do jugošský muziky už v osmdesátejch letech, ale první větší záležitost, kdy ho asi začali lidi brát vážně, bylo tohle vystoupení s kapelou Rupa u zidu (Díra ve zdi) v sarajevský televizi během války (jo, pankáči hrajou na plejbek, ale je válka, tak co...)
Po válce nějakou dobu fungoval všelijak, ale v posledních pár letech, krom toho, že napsal skvělej román Enter Džehenem (něco jako Vstup do pekla - vyšel ve strašně malým nákladu a já jsem strašně rád, že se mi povedlo jeden kus sehnat), taky dělá dál muziku, která je prakticky neposlouchatelná jednak bez znalosti kontextu, a taky proto, že zážitek z koncertů musí bejt nepřenositelnej (já ho bohužel viděl jen na videu, ale lidi, co ho viděli naživo, říkali, že borec by moh bejt novej Aristoteles punku). Tady je jeho bandcamp.
Nemá cenu nějak vypisovat, co Damir Avdić, jinak přezdívanej Bosanski Psiho (Bosenskej Psychopat) ve svejch textech řeší, protože je to punk, takže pude většinou o všecky ty sociální sračky, do kterejch se Bosna pod rákoskou USA a UN dostala, fejzbuky, internetový aktivismy apod., ale nezapomene i na nějakej ten smutek a pocit bezmoci. Co mě dostalo, je jeho poslední album Mein Kapital. Jak už název napovídá, kombinuje jména dvou stěžejních děl nacistický a marxistický ideologie, a jako zatrolenej levičáckej aktivista si nebere na mušku jen nácky a buržousty, ale taky salónní marxisty hlavně ze sarajevský scény, který se dobře přiživujou na popularitě svejch kydů a ksichtů, zatímco poslušně sponzorujou bující divokej kapitalismus po kavárničkách a pochybnejch festivalech sponzorovanejch právě kapitánama (jeden verš za všechny: "između marksističkih smradova / i kapitalističkih svinja / uzeću pare od ovih drugih / prvi su ionako samo njihove sponzoruše / iliti keš-pičke Bakunjine" = kdybych si měl vybrat mezi maxistickejma smradama a kapitalistickejma sviněma / vzal bych si love od těch druhejch / ti první je stejně jenom sponzorujou / neboli jsou jejich cash-kurvičky, Bakunine"). Damir Avdić ale není žádnej anarchista, co se vožralej válí v odpadkách a občas vydá nějakou desku. Je to strašně skromnej a upřímnej chlap, aspoň co můžu soudit z komunikace s ním, kterej svejm aktivitám dává prakticky všechen svůj volnej čas, a víc než psaní úvah a břitkejch kritik ho zajímá akce a "něco dělat". Jeho rozum je víc než zdravej a jedná pragmaticky, neimpulzivně, což v kombinaci s jeho charismatem je živá voda mlejn pokroku balkánskýho undergroundu. No jo, trochu si to idealizuju, neříkám, že u nás takový lidi nejsou (hehe), ale takhle silná osobnost asi zatím teprv někde dozrává. Doufám.
Druhej člověk, kterej mě naprosto uhranul, je spisovatelka Daša Drndić. Její tématika se celkem dost opakuje, jde většinou o nespravedlnosti a hrůzy války, což není nic novýho pod sluncem a v kontextu dnešního literárního, aspoň toho evropskýho, světa, docela i klišé, i když téma furt populární (musím říct, že takový Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkový je třeba naprosto skvělá věc). Jenže Daša Drndić (či jak se ženskejm autorkám v yu-prostředí rádo říka Drndićka) má něco navíc. V první řadě je to tematizace dětskejch osudů, což už tak dost hrozný skutečnosti války dává novej a děsivej rozměr, a za druhý je to neotřelej posmodernistickej přístup, a to má pan P. moc moc rád. Pan P. zbožňuje experimentální záležitosti, ať už jde román ve formě slovníku ve verzi pro muže a ženy (M. Pavić - Chazarský slovník), román formou patchworku (Dubravka Ugrešić - Štefica Cveková v čelistech života) nebo i toho Tristrama Shandyho, první postmoderní román všech dob. Nic z toho, co jsem od Daši Drndić čet, mě zatím nenechalo na pochybách, kdo by měl dostat nějakou tu Nobelovu cenu za literaturu, i když je ta cena blbost. Pro ukázku přikládám nějaký fotky z její knížky Totenwande (Zdi smrti, správně by to ale asi mělo bejt Totenwände), kterou teď překládám, teda překládám jen kousek, ale až to bude bude to stát doufám za to, protože je to, jak říkáme my Slezani, dym.
Tolik ke dnešnímu dění ve sportu.
---
* v nacionalisticky nezatížený jazykovědě se používá buď hrozně složitej pojem "středojihoslovanský diasystém" nebo právě "srbochorvatština", kterýžto označuje jazykový kontinuum pokrývající celou oblast od Čakovce (SZ Chorvatsko) po JV Srbsko, tedy i Bosnu a Černou Horu, to jen aby nedošlo k nějaký mejlce...
Žádné komentáře:
Okomentovat