26 years and yet bigger than kerouac

Původně to měl být report z Konce léta na Skalákově mlejně, ale nebude. Přijeli jsme, opili jsme se, zahráli jsme (?), přesně v tomhle pořadí. Katastrofa, o které vám, milé děti, budu vyprávět, se udála až druhého dne.

Ustlal jsem si stylově na gauči v jednom z barů, kde mě nikdo nerušil a dešťová voda, která se tak beozstyšně zpouštěla z mrakomoru nad náma, mi nemohla nic udělat. Sucho, teplo, paráda a přede mnou vize cesty domů ve spoku.

Ráno jsme se nějak posbírali, každý to měl trochu horší (třeba takový Křemďa, který si rozbil hubu neopatrnou manipulací s dolními končetinami, aby nám pak tvrdil, že se porval). Dali jsme ještě rychle nějaké drinky (piváci a zeleňáci) a začali se šéfovat do aut. První odjel Viktorin, který kupodivu vypadal nejstřízlivěji, jenže pak se přišlo na to, že nás je o jednoho víc. To byl ten awkward moment, kdy chceš být kamarád a upíšeš se ďáblu.

"Spoko, tak mě hoďte do Želetavy a já pojedu busem po vlastní ose," řekl jsem a zdálo se být všecko ve spoku. Cesťák jsme rozdělili tak, aby bylo na benál a mně na autobus a byl jsem tedy hozen do Želetavy. A tady začíná Pilchova budějovická anabáze...

Nejdřív jsem zjistil, nemám pojem o jízdních řádech, tak jsem přistoupil k obližnímu stánku se zmrzlinou a s nejčistšími úmysly jsem obtloustlé prodavačce položil jednoduchou a dobře míněnou otázku:

"Prosimvás, kdy odsaď jede něco do civilizace... cokoliv..."

Ženština se na mě podívala dost ostrým úkosem a ještě ostřeji odpověděla otázkou: "Do civilizace, jo... hmm... no jede vám to v jednu, pane..."

Uvědomiv si svou neomalenou nejapnost jsem se jí omluvil, že jsem to tak nemyslel, a na důkaz vděku jsem si koupil lahváče. Posadil jsem se na lavičku a lahváčka si otevřel. Někdy v tomto mezičase jsem také matně zaregistroval drzé gesto Boba a jeho party, když si mě přijeli snad ještě zkontrolovat, nebo co, ale měl jsem už dost kalný zrak i mysl, abych to vůbec pochopil. Když jsem probral, bylo dvacet minut po odjezdu a můj lahváč byl furt plný. Nasraně jsem ho tedy dopil a přisunul se k telefonní kukani, odkud jsem napsal I. ať mi zavolá. Po rychlém prověření toho, že mi to jede až v pět, jsem se vydal na stopa. Směr Třebíč: frekvence aut komická. Směr Jihlava: frekvence aut famózní, ale hodina v řiti zbytečně. Když jsem se vrátil na zastávku, zjistil jsem, že mi to už zas ujelo. Opět sms z budky I., ale tentokrát bez reakce. Mauglí. Absence telefonu se nakonec ukázala naprosto klíčovou.

Směr Moravské Budějovice, frekvence aut slušná. Zastavila mi trojka našitých punkerů, kteří jeli do Želetavy ze Skalákova mlýna pro chlast, a vraceli se evidentně špatnou cestou. Nic jsem jim neříkal (proč taky, když se mě jeden furt ptal jestli Třinec vyhraje extraligu a druhý mě oslovoval příznačně "sráči"), a nechal se vylít v MB. Tady jsem ke svému zděšení zjistil, že na účtu nemám ani korunu, takže jakákoliv další cesta byla vyloučena (mezitím jsem si totiž koupil pár dalších piv a rohlíky a paštiku). Zoufal jsem se ještě pokusil napsat z telefonní boudy S., protože ta má stejnou banku a mohla mě pomoct jako jediná, ale po hodině čekáni na zpětné zavolání jsem se vydal z MB směr Znojmo. Frekvence aut spoko, ale zas úplně na hovno. Ještě jsem utratil poslední prachy, co jsem měl na nějakém jiném účtu, na benzince za poslední dvě plechovky piva a vydal se do tmy. Auta jezdily furt rychleji a tma byla furt větší, tak jsem si řekl, že na to prcám.

Když spoustu přátel máš, v zelém údolí...

Lehl jsem si na násep vedle pole, dodělal poslední pivo a zdálo se to být docela spoko. Hvězdy svítily, auta jezdily a já zalomil. Probudil mě déšť. Naštěstí byl kousek dál nadjezd, pod kterým jsem to zalomil těsně za svodidly a doufal, že zrovna dneska mě sundá nějaký kamion. Ve čtyři ráno (odhad) mě probudila skutečnost, že se nacházím v cca 10 cm hluboké kaluži plné vody, takže jsem se celý prochcaný, promrzlý a nasraný vydal zpátky do MB a doufal jsem, že transakce v rámci jednoho klienta probíhají přes půlnoc i o víkendu. Stalo se, vybral jsem love a hledal nějaký nonstop, kde bych se aspoň trochu hodil do klidu. Místo toho mě našla policejní hlídka zrovna v momentě, kdy jsem si krátil cestu přes nějakou zídku, a měl jsem co dělat, abych je přesvědčil, že fakt jdu na autobus a neutíkám z místního diagnostického ústavu.

Na autobusáku jsem celkem rychle zjistil, že mám hodinu čas, než mi to pojede do Brna, tak jsem regulérně zalomil na suché a dobře ukryté lavičce pod střechou a říkal jsem si, jaký jsem to byl kokot, že jsem si tu nešel lehnout hned. Taky jsem si vzpomněl, jak jsem se právě tady ocitnul před 8 lety s J. a nemohli jsme z té díry vypadnout, až nás nakonec někdy ve 2 ráno vzal borec, co jel do nemocnice s kámošem, který si podřezal žíly, a nakonec jsme spali v Jihlavě v nějaké zahradě.

Autobus přijel pozdě, ale to už mi bylo jedno, rozdělal jsem bahnem zasraný, promočený spacák na zadní pětce a probudil se až na Zvonařce. Okamžitě po příchodu domů jsem všecky knihy Jacka Kerouaca v mé sbírce popsal lihovou fixou slovem "pičoviny" a vyhodil do popelnice.

oujé

p.-

Coma Stereo: 1000 mest

Před dvěma lety jsem Coma Stereo v Brně vůbec nevnímal, měl jsem co dělat s tím, abych nakrmil nenasytného Davea Fishkina, když jsme dělali společný koncert s Andreou Rottinem, který právě Coma Stereo dotáhnul. Jediné, co o nich z té doby vím, je, že  se snažili sbalit nějaké kočeny, čemuž učinil přítrž nekompromisní Křenek.

O něco později už jsme jim dělali koncert s Keftes Party a vím, že to tehdy byl plodnej sběr: vedle splitu Fetch!/Elektročas a LP Fetch!: Parfum et Koteka jsem si domů dotáhnul i desku s tajemným názvem 1000 mest.

Život tomu chtěl, jak se tak říká, že jsem se k ní pořádně dostal až teď. Každej den ji sjíždím ve střídačce s Nathanem Bellem a všechno bych to vystih asi takhle: Kdybych dělal počítačovou hru, nejlíp nějaké zvrhlé akční RPG se sci-fi prvky, chtěl bych 1000 mest do soundtracku. Lidi by u monitoru umírali díky (ano, to slovo je na místě) tomu, jak je to skutečný.

Kytary mi místy nabuzujou vzpomínky na starý dobrý Ravelin 7 z doby kolem Circle Is Our Way, hlavně v rychlejších pasážích cítím naprosto upřímný a euforický nadšení a čekám, kdy se někdo zeptá na jméno, aby drásavě zoufalý hlas odpověděl číslo... "tisoč mest" (1000 mest). Tisíc měst, tisíc míst, tisíc jednotek hlasitýho ticha. Do toho apokalyptický klávesový aranže přibijou člověka k zemi. Tohle nesmí pouštět kosmonautům, co poletí na Mars, protože by je to donutilo spotřebovat palivo na brzdicí manévr na změnu kurzu k nejbližší galaxii (Kristalni voz).

Mám z toho furt vesmírný pocity a dojmy, který umocňujou dlouhosáhlý zkoumavý pohledy na geometricky koncipovanej obal. Všechny vály na týhle desce jsou jako tajná šifra koordinátů, který nekompromisně směřujou k bráně do vedlejších membránovejch světů, jako třeba Harakiri nebo i to pilotní intro Črna jutra (viz kvantovou mechaniku a fyziku voe). Vrcholem desky je titulní song, ale nemůžu nechat dopustit ani na jiný, jako elektrizující Uspavanka za tigre a hlavně nejdelší Dracula - to je regulérní hudební podklad ke Stokerovi, nomen omen, mráz běží po zádech a krajinou srdeční se rozlejvá příjemný, ale nebezpečný teplo. Upadnout do spánku by mohlo poškodit vaše nevědomí.

Věc, kterou ale oceňuju asi nejvíc, je slovinština, přesněji to, že se Coma Stereo vybodli na angličtinu a dělaj muziku v rodným jazyce. Tak by to mělo bejt všude a vždycky. Neznalej posluchač je tak trochu ochuzenej, ale je to zanedbatelný - jazyk má mimo jiný i svoji fonetickou rovinu, a jazykem Coma Stereo je primárně muzika a její atmosféra, tíživá jako sny lva zavřenýho v kleci, a zároveň lehká jak kilo peří = stav beztíže někde mezi světem a jeho prapočátkem. Božskej zážitek.

Nathan Bell: Colors

Nemoh jsem si pomoct. Dva gramofony jsem koupil, dotáh do Brna a vyhodil, protože se prostě opravit nedaly (nebo by oprava stála víc než novej). Když jsem konečně zprovoznil nějakej šunt z bazaru dostatečně na to, aby mi přehrál desku Nathana Bella Colors (protože jsem ji NECHTĚL přehrávat u někoho jinýho), netušil jsem, jak osudovou chybu dělám. Proč chybu? Protože evidentně teď už nebudu poslouchat nic jinýho.

No dobře, přeháním, ale mám trochu rozostřenej fokus. Nathana Bella jsem potkal loni na podzim, když jsme mu v Brně dělali koncert. Vystoupil na špatným nádraží, vysomroval od nějakýho borce mobil a zavolal. Žádnej stres, projel jsem se přes celý město a našel u jednoho vochcanýho sloupu v Kéniku podivnýho a zkurveně charizmatickýho chlápka v kožený bundě, v jedný ruce banjo, ve druhý krabice s vinylama, balený retko v hubě, na zádech bágl snad jen s jedněma trenkama a dvěma páry ponožek (tohle jsem si myslel eště dřív, než to napsal Aran ve svý recenzi! asi na tom něco bude) a naprosto klidným ksichtem vyvěrajícím zpod promočenýho kulicha. Následovaly kila lehkejch drog, tuny odstřelujících keců a koncert podzimu.

Aran taky píše, že je tahle deska na první poslech těžko přístupná. Nějak se ale stalo (třeba je to souhra náhod, přesycenost Ivanem Mládkem nebo jsem narozenej pod stejnou hvězdou), že já se z tý desky regulérně podělal hned napoprvý. Napadá mě, že o banju vlastně nevím nic. Nevím ani, kolik má strun a co dělá ten ladicí (?) kolík uprostřed krku. Vím ale, že Nathan Bell má o tomhle víc než dobrej přehled.

Zakládám si na tom, že jsem hudební analfabet (neposlouchám Melvins, to snad stačí, ne?), ale jsem básník tyvole (vyhrál jsem kdysi soutěž havířovský knihovny!) a mám rád dobrou poezii, která jde přímo na věc a nepatlá se v odstrašujících nuancích a těkavých náladách na téma tlejícího ovoce stokrát jinak. Přesně taková podle mě ta deska je. I když se může zdát docela složitá, přijde mi, že útočí přímo na nejniternější niterný jádro každýho pozornýho posluchače. Slyším a vidím starýho orla lítajícího nad skálama a nekompromisně se vrhajícího střemhlav na kořist, která prostě měla tu smůlu, že nebyla dost rychlá. Vidím kabriolet udělanej ze starý stodvacítky tím, že ste jí uřízli střechu, jak to valí skrz obilný pole někde v Polabí a Radek Pastrňák s jazykem až na rozkroku těžce nestíhá, i když má jednu ruku dlouhou. Bez šance. Vidím zarezlý vraky tankerů v Pule, jak je pomalu rozebíraj albánští cikáni a nikdo nehne ani brvou, protože nad tím vším visí tzv. hybatel, kterej s tím má stejně svý záměry. Hybatel těchhle nálad, nostalgickejch, ale vůbec ne trapnejch, obrazů, co jsem kdy viděl, zapomněl a zas objevil, je Nathan Bell. Alespoň pro mě. Jsem z toho nadšenej, že kdybych byl jen o trochu větší *****, tak bych brečel a vím, že je to tak správně.

Tu desku udělal správnej chlap, kterýho nerozhodí ani to, když mu někdo ty desky v backstagi pochčije, protože on je někde úplně jinde = minimálně nad náma všema.

velký bratr je taky nekuřák?

tak jsem viděl tady ten článek: v ústí pod labem chtějí mít čisto, tak na to nasadili policajty a kamery.

v ústí jsem byl jednou v životě a musím upřímně říct, že doufám, že naposled. aspoň v tomhle rozpoložení, v jakém se teď nacházím (moje biorytmická křivka je v současné době v plusových hodnotách). je mi zatěžko jezdit teď třeba i na slezsko, a to jsem vůči němu značně odolnější. přesto mi to nedá, a když už nebloguju nic o svém boji s tabákovými výrobky (protože ten se smrsknul jen na to, že prostě nekouřím), budu dělat chytrýho aspoň tady.

na jedný straně rozumím, že někdo chce mít čistý město, ať už to je magistrát nebo lidi nebo kdokoliv jinej, hlavně v případě severních měst, ať už jde o sever čech nebo slezsko, je to docela na místě. co ale nechápu, je to, že se to děje formou zastrašování. za jeden den takle dostalo pokutu šestnáct lidí. je jasný, že kdyby je nějaký ústecký smith nenaprášil kolegům, co jsou zrovna poblíž, tak by byla městská (?) kasa chudší o pět papírů.

musí to bejt strašně zajímavej džob, sedět celej den před obrazovkama a sledovat lidi jak kouřej. vím, že je to nějaká úchylka, když vás vzrušujou kouřící lidi, na pornoserverech je těchhle "smoking girl jerks off lucky guy" videí nespočet. je to snad nějaká podmínka, aby to člověk moh dělat? nedokážu si představit, jak takovej zaměstnanec policie může vypadat, jak může vůbec fungovat. vždyť je to naprosto choré. kdyby radši na ty vajgly a žvýkačky a ostatní bordel (psí hovna!) poslali třeba trestance, lidi odsouzený k veřejně prospěšnějm pracem nebo nezaměstnaný lidi na pracáku... jenže to by stálo další prachy. jednodušší je lidi buzerovat a zasejvat do ulic města atmosféru strachu, a navíc z tozho ještě profitovat. protože nikdy nevím tyvole, jestli můžu třeba vyplivnou pecku z třešně nebo to svinstvo co mi teče z otevřenýho zubu, aby se za rohem neobjevili pinkertoni a já byl o tři kila lehčí, tak tohle ústeckejm nezávidím a jsem rád, že brno je naštěstí (zatím) moc velký na to, aby to tu mohlo fungovat.

nejde mi o to, aby lidi měli právo jen tak si dělat bordel na ulici (to by podle mě, jenžto jsem nihilistickej neomarxistickej anarchoindividualista, mít měli) ale buzerovat je takhle, to se mi nelíbí teda. vám snad jo?