bilanční peklo 2012

Jelikož do konce roku už se k netu nedostanu (zítra vjo na Slezsko aždo úterka) a zároveň mám rád statistiky a všelijaký bilancování jako Robert Záruba (aspoň se to o něm tvrdí, krom toho, že vlastní firmu na výrobu tatarky), a taky jsem trochu nachcípanej a znuděnej, tak jsem se ponořil do bilančního pekla pro rok 2012. Ostatně, už mám na to roky. Není to nijak ucelený, spíš takový záblesky, co člověku utkví v hlavě, pořadí nereprezentuje zhola nic.

ODEUR DE VIOLETTES
Ta deska, On Death and Dying, je super sama o sobě, ale je tady jeden podstatnější důvod, kterej mě nutí o tom furt přemejšlet, a to je to, že si ji Laví udělala komplet sama (synekdocha). Když jsem zjistil, že jí chybí pár peněz, aby to mohla dodělat, neváhal a jsem a hned jsem jí slíbil ze svýho dost tak napjatýho rozpočtu něco poslat. Nakonec jsem jí to teda poslal až o něco později, když už bylo prakticky hotovo, ale tak zas to mohla použít na něco jinýho, třeba na drogy nebo co já vim. Hlavně jde ale o to, že dokázala, jak je to jednoduchý (i když věřím, že to sranda nebyla, hlavně pro ni). Naplnění DIY myšlenky na 100 % tak, jak jsem ji vždycky chápal. Abych nezapomněl, tak na tomhle prakticky taky fungovalo vydání prvního vinylu na Lokalrekorc. Jsem strašně rád, že jsem do tohohle mohl bejt zataženej (LR i OdV) a že už jen tímhle směšným přispěním tady po mně něco tyvole takzvaně zůstane, a vyserte si voko, můžu umřít.

KEFTES PARTY, kapely a lidi na koncertech
Letos jsme to s koncertama trochu přepískli a taky to občas znamenalo žrát rohlíky s kečupem (pučeným, samozřejmě), ale myslím, že nikdo nelituje ani jediný koruny, kterou jsme do toho vrazili. Občas měl někdo nějakej dementní výpadek, občas mě všichni srali tak, že jsem se jim na to chtěl zvysoka vysrat já, ale překonali jsme to, a tak to má bejt. Že nám to občas určitý lidi nepřáli nebo se k nám chovali jako k naplavenejm vidlákům odněkud z jižního Polska, to nás vůbec nesralo a nesere, naopak, docela nás to baví, protože nic jinýho než banda výpitků z provincie, která měla zůstat Německu, nejsme. Jsme zmrdi, akorát se nám to bojej lidi říct, tak radši choděj na naše koncerty. A to se dostávám k těm lidem - myslím že hlavně na podzim jsme snad na každým koncertě viděli pokaždý úplně jiný lidi (samozřejmě krom stálejch hvězd), což nás dycky překvapilo, a my můžem jen poděkovat. A co se týče kapel, z hlavy nevím, kolik jich letos mohlo bejt... padesát? šedesát? Některý byly studený jako psí čumák (Canyon Observer), některý mě/nás přechlastaly (Möller Plesset), některý mě šíleně překvapily (Gary), některý rozhodily (Melkeveien) a některý nasraly (to si nechám pro sebe, a neřeknu). Ale všechno bylo nakonec spoko. Zažili jsme dost srandy, a nebejt těch šílenejch kocovin, tak bych tomu musel dát pět hvězd. Ale jak napsal jeden spisovatel: "Jsem člověk s mnoha problémy, nicméně myslím, že za většinu z nich si můžu sám."

 

OSOBNÍ PEKLO
O tom se moc rozepisovat nebudu, kdo mě zná, ví, čím jsem na jaře procházel. Za všechno hovoří snad aspoň maraton 48 dnů v lihu, a to jako fakt. Do práce jsem chodil s 1,3 v krvi každej den, stejně tak do školy, stejně tak domů. Můj denní program sestával z bezduchýho tápání na internetu, kouření dvou paklů startek (minimal) a neustálýho přísunu bevandy a gemištu (vína v různejch mixech). Jestli nevidíte žádný jídlo, tak to je správně. Jedinej, kdo mě aspoň trochu držel v mezích nějaký odpovědnosti, byl Toník. V létě jsem si řek, že už je to trochu moc, a výsledkem je aspoň to, že jsem přestal kouřit, což považuju za svoji asi zatím největší výhru. Důvodů byla spousta, ale překvapilo mě, že to zas tak těžký nebylo. Přijdou asi horší věci na můj sad. Udělal jsem dost trapasů, průserů a nedorozumění, určitý lidi věděj, s některejma jsme to vyřešili, s jinejma to řešit nechci, protože mi za to nestojej (stejně jako já jim, tak cajk). A tak to pude dál jak písek v přesypacích hodinách.


BALKÁN
Někteří možná ví, že trochu fušuju do Balkánu, takže vám to asi bude většinou říkat hovno, ale některý věci jsou mezinárodního významu. V prvý řadě mě naprosto a nebetyčně nasraly osvobozující rozsudky pro generály Anteho Gotovinu (pův. 24 let odnětí svobody) a Mladena Markače (18 let), ale snad ještě víc mě nasraly reakce, jaký to vyvolalo. Každej, kdo tohle nepřijal se šampíčkem v ruce (mluvím o Chorvatsku) byl najednou komouš a zrádce národa a nevím co. Nejsmutnější je, že do tupýho davu se přidala i spousta mejch známejch. Je to komplikovaná záležitost a mě je fakt smutno z toho, kam to spěje, když se naprosto ohyzdný a ostudný události účastnilo snad šest a víc stran, a podle Haagu během ní páchala zločiny jen jedna. Na druhou stranu v Chorvatsku (a nejen tam) pořád spousta lidí čeká (některý už 21 let) na odškodnění za to, jak jim válka zkurvila život. Děcka, co je zmrzačily miny; rodiče, kterejm znásilnili dcery a podřízli děti; děti, kterejm zastřelili otce a znásilnili matky; lidi, který musej vracet už jednou přiznaný odškodný, protože se soud nakonec rozhodl jinak; matky, který porodily děcka těm, co je znásilňovali; lidi, kterejm paravojenský jednotky zapálily baráky a ukradly, co mohly. Nejotřesnější případ je pro mě případ matky, který snajpr zastřelil dvanáctiletou dceru přímo v baráku, když procházela kolem okna. Vědomí, že takovej zkurvysyn teď někde normálně chodí po ulici a chlastá pivo a nevím co, mě naplňuje čirou nenávistí. Ale to jsou na druhou stranu věci, který tady jsou furt, a kdybych se kvůli tomu měl rozčilovat donekonečna, tak mi odjebe. Byly taky dobrý věci. Mezi nima určitě nový knížky Alena Boviće, Damira Avdiće, Romana Simiće Bodrožiće, seznámení s kapelama z makedonský punkový scény (Xaxaxa a SIZ), slovinská nezávislá scéna a N'Toko. Taky nová deska Damira Avdiće Mein Kapital a hysterický reakce na ni ze strany balkánskejch salónních komoušů. Filmů jsem viděl hodně, a nevím, ze kterejch let byly. Naprosto skvělý a povinnost pro fanoušky balkánský kinematografie a/nebo fotbalu a/nebo meziválečný Evropy je film Montevideo, Bog te video (českej distribuční název je Montevideo, Cesta za snem), kterej je o tom, jak se jugoslávská reprezentace chystá na historicky první mistrovství světa v Uruguayi (nakonec byli bronzoví) a taky skvělej film Cirkus Columbia, kde exceluje nestárnoucí Miki Manojlović (Miki z Iriny Palm, kdybyste někdo viděl).

CHARTS
Bez pořadí a kategorií, co mě dostalo nebo nasralo, něco jako dycky by mohlo bejt ve více šachtlech.

Supr věci:
Skvělý desky Coma Stereo, UNUR, Master's Hammer, Lollobrigida, Joe 4, Gary, Damir Avdić. Překvapivý koncerty Ludovik Material a It's Everyone Else; lidi, co nám pomáhali s keftesem (viz www.keftesparty.cz). Unur a celej jeho pohled na věci a skvělý kecy (nemluvím o tom, komu a jak věnoval svůj vinyl). Toník je super vždycky a snad i bude. Skvělej komiks Věčná válka od Marvana, četba sci-fi, akce jako SRSS, SWK Fest, kroatistický chlastačky, chlastačky po práci, chlastačky po Radiu R, chlastačky na Slezsku, chlastačky v Litoměřicích a v Budějicích, úžasný ráno po majálesu u Cikála, konec cigárům, rekonstrukce Bora, piva z Poličky, Kácova a Pelhřimova. Bonusovo benefiční gesto, sem tam guestlisty v Praze, i když si je nezasloužíme, vtipy s volama v háku, společenský hry, moje babka s dědkem a chata v jerezní kotlině,... a určitě dost dalších.

Opruz:
Tzv. "kámoši", pomluvy a kudly do zad; všeobecná závist; kulty osobnosti; VUML; antikomunistický šílení; sociální politika státu; poplatky za studium; studenti technickejch univerzit a sportovní fakulty; borci co si po zjištění, že jsou na gestlistu, vyžádaj zpátky vstupný; adorace hulení; okna po chlastačkách; "vtipný" články postavený z 80 % na motivech prcání; pravdoláskařský běsnění X Hájek s Jaklem (všeho moc škodí), úpadek prigl.cz a jejich hospoda; škatulka "experimental" jako obhajoba pro každou píčovinu; žití mýho života jinejma lidma; myšlení čurákem; odpálenej nesplacenej kompl; posraný kalhoty (pamatuju si 3x); malý vejplaty; debilové ve škole i v práci; nevyslyšení mýho prorockýho hlasu a nakonec že Kalousek furt nevisí...

A víc mě nenapadá, du čumět na film o sebevrazích...

total mimo: I ja sam video Tita Marshalla

Vzpomněl jsem si na takovou srandovně hořkou historku. Že je ta neděle.

27.11.1987 měla v Rijece koncert kapela Zabranjeno Pušenje (začínal tam mj. Emir Nemanja Kusturica). Během koncertu se odpálilo kombo značky Marshall. Zpěvák Nenad Janković (aka Nele Karajlić) tehdy řekl do mikrofonu: "Crko Maršal!" (Chcípnul Maršál), což si samozřejmě tehdejší degeneráti ve vládě, stejně jako publikum, vyložili jako vtípek na účet zesnulého Josipa Broze Tita, který jako jediný člověk v dějinách poválečné Jugoslávie nosil právě hodnost maršála. Zatýkání a lágry ovšem nenásledovaly. Inu, není maršál jako maršál.

Hádanka: co mají na Balkáně, co nemáme v Česku?

Odpoveď: Damira Avdiće a Dašu Drndić. (Pozor: Vtip!)

Samozřejmě vím, že tohle nikoho soudnýho nemůže zajímat, už  proto, že nikdo neumí srbochorvatsky*, ale kdyby náhodou, tak po řadě.

Damir Avdić vletěl do jugošský muziky už v osmdesátejch letech, ale první větší záležitost, kdy ho asi začali lidi brát vážně, bylo tohle vystoupení s kapelou Rupa u zidu (Díra ve zdi) v sarajevský televizi během války (jo, pankáči hrajou na plejbek, ale je válka, tak co...)

Po válce nějakou dobu fungoval všelijak, ale v posledních pár letech, krom toho, že napsal skvělej román Enter Džehenem (něco jako Vstup do pekla - vyšel ve strašně malým nákladu a já jsem strašně rád, že se mi povedlo jeden kus sehnat), taky dělá dál muziku, která je prakticky neposlouchatelná jednak bez znalosti kontextu, a taky proto, že zážitek z koncertů musí bejt nepřenositelnej (já ho bohužel viděl jen na videu, ale lidi, co ho viděli naživo, říkali, že borec by moh bejt novej Aristoteles punku). Tady je jeho bandcamp.

Nemá cenu nějak vypisovat, co Damir Avdić, jinak přezdívanej Bosanski Psiho (Bosenskej Psychopat) ve svejch textech řeší, protože je to punk, takže pude většinou o všecky ty sociální sračky, do kterejch se Bosna pod rákoskou USA a UN dostala, fejzbuky, internetový aktivismy apod., ale nezapomene i na nějakej ten smutek a pocit bezmoci. Co mě dostalo, je jeho poslední album Mein Kapital. Jak už název napovídá, kombinuje jména dvou stěžejních děl nacistický a marxistický ideologie, a jako zatrolenej levičáckej aktivista si nebere na mušku jen nácky a buržousty, ale taky salónní marxisty hlavně ze sarajevský scény, který se dobře přiživujou na popularitě svejch kydů a ksichtů, zatímco poslušně sponzorujou bující divokej kapitalismus po kavárničkách a pochybnejch festivalech sponzorovanejch právě kapitánama (jeden verš za všechny: "između marksističkih smradova / i kapitalističkih svinja /  uzeću pare od ovih drugih / prvi su ionako samo njihove sponzoruše / iliti keš-pičke Bakunjine" =  kdybych si měl vybrat mezi maxistickejma smradama a kapitalistickejma sviněma / vzal bych si love od těch druhejch / ti první je stejně jenom sponzorujou / neboli jsou jejich cash-kurvičky, Bakunine"). Damir Avdić ale není žádnej anarchista, co se vožralej válí v odpadkách a občas vydá nějakou desku. Je to strašně skromnej a upřímnej chlap, aspoň co můžu soudit z komunikace s ním, kterej svejm aktivitám dává prakticky všechen svůj volnej čas, a víc než psaní úvah a břitkejch kritik ho zajímá akce a "něco dělat". Jeho rozum je víc než zdravej a jedná pragmaticky, neimpulzivně, což v kombinaci s jeho charismatem je živá voda mlejn pokroku balkánskýho undergroundu. No jo, trochu si to idealizuju, neříkám, že u nás takový lidi nejsou (hehe), ale takhle silná osobnost asi zatím teprv někde dozrává. Doufám.

Druhej člověk, kterej mě naprosto uhranul, je spisovatelka Daša Drndić. Její tématika se celkem dost opakuje, jde většinou o nespravedlnosti a hrůzy války, což není nic novýho pod sluncem a v kontextu dnešního literárního, aspoň toho evropskýho, světa, docela i klišé, i když téma furt populární (musím říct, že takový Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkový je třeba naprosto skvělá věc). Jenže Daša Drndić (či jak se ženskejm autorkám v yu-prostředí rádo říka Drndićka) má něco navíc. V první řadě je to tematizace dětskejch osudů, což už tak dost hrozný skutečnosti války dává novej a děsivej rozměr, a za druhý je to neotřelej posmodernistickej přístup, a to má pan P. moc moc rád. Pan P. zbožňuje experimentální záležitosti, ať už jde román ve formě slovníku ve verzi pro muže a ženy (M. Pavić - Chazarský slovník), román formou patchworku (Dubravka Ugrešić - Štefica Cveková v čelistech života) nebo i toho Tristrama Shandyho, první postmoderní román všech dob. Nic z toho, co jsem od Daši Drndić čet, mě zatím nenechalo na pochybách, kdo by měl dostat nějakou tu Nobelovu cenu za literaturu, i když je ta cena blbost. Pro ukázku přikládám nějaký fotky z její knížky Totenwande (Zdi smrti, správně by to ale asi mělo bejt Totenwände), kterou teď překládám, teda překládám jen kousek, ale až to bude bude to stát doufám za to, protože je to, jak říkáme my Slezani, dym.

Tolik ke dnešnímu dění ve sportu.



---
* v nacionalisticky nezatížený jazykovědě se používá buď hrozně složitej pojem "středojihoslovanský diasystém" nebo právě "srbochorvatština", kterýžto označuje jazykový kontinuum pokrývající celou oblast od Čakovce (SZ Chorvatsko) po JV Srbsko, tedy i Bosnu a Černou Horu, to jen aby nedošlo k nějaký mejlce...

adieu, facebook

S blížícím se koncem roku jsem si řekl, že by možná bylo docela spoko seknout s další závislostí, kterou tentokrát považuju za asi mnohem horší než kouření, protože i když mi nebere love (aspoň ne tak, že bych to hned poznal na stavu kešeně), bere mi toho víc než dost. Facebook jsem už jednou odepsal, abych se asi za měsíc zas vrátil s tím, že "to budu regulovat", což se mi dařilo jen částečně. Tak například se mi povedlo už se nikdy nevrátit přes fb ke svejm kámošům z FFZG, ale na druhou stranu si říkám, že když mě neměli chuť kontaktovat jiným způsobem, tak mi to může bejt jedno.

Zvažoval jsem pro a proti, přece jen když tam člověk funguje několik let, v mým případě asi tak pět, tak už tam má leccos nadělaný. Když jsem teda přemejšlel, proč to nemazat, bylo to tohle:

1) Instantní komunikace s lidma - jo, instantní jen do tý míry, do jaký jsou na tom závislý ti, se kterejma potřebuješ mluvit. Některý lidi zastihneš nonstop, některý prakticky vůbec. Možná se dá ušetřit něco málo za telefon. Jinak ale asi jde o hovno, samozřejmě to teď tvrdě sníží můj komunikační rating s některejma lidma (my mom is on facebook, even my grandmother), ale mám třeba mail, telefon nebo skajp a v googlu mě bohužel znaj taky.

2) Keftes Party - jelikož máme na fb profil jakože web nebo co, nebudu to moct spravovat a bude to v rukách Křenka a Tora (i když spíš jen Křenka, možná Klajbiča, Toro se do toho nikdy nějak neangažoval), tak nevím, jak to dopadne, ale věřím, že to Křenek neposere.

3) Životy těch druhých - myslím že každej, kdo je na fb, trpí chorobnou touhou dívat se druhejm lidem do životů, včetně mě, a to mě sere, i když mě to někdy docela baví, radost z neštěstí druhejch je nepřeberná a rozhodně skrz fb se toho člověk dost doví, i když by někdy nechtěl

a víc mě toho asi nenapadá... tak proč to teda zrušit, když je to tak skvělý a užitečný...

1) Žere to čas - ale neskutečně, když jsem se díval na svoje statistiky za poslední půlrok, tak jsem se zděsil, kdybych ten čas věnoval něčemu jinýmu, čím taky někdy prokrastinuju (překlady, učení se španělštiny, vymejšlení her apod.) nebo aspoň spal (mám dost silnej deficit), tak.... škoda mluvit.

2) Žere to nervy - už mě nebaví furt se vykurvovat nad debilními statusy lidí, o kterejch jsem si myslel, že debilové nejsou, ať už to jsou náckovský výlevy nebo antikomunistický hysterie, umělecký kydy nebo Charlie Straight; kapitolou samou pro sebe je v přímým přenosu vidět, jak vám "kámoši" serou na hlavu, jako byste viděli na kamerách jednoho ze svejch friends jak se k vám blíží zezadu a vráží kudlu do žeber... bohužel, takovýhle situace se stávaj, a pak se to omlouvá tím, že "dyk je to jen facebook, voe". Neříkám že jsem nikdy nebyl na druhý straně barikády, ale přece jen mlčeti zlato a co oči nevidí...

3) Životy těch druhých II. - tady z obrácenýho hlediska: životy druhejch lidí musí bejt šíleně nudný, když maj potřebu žít život můj, bejt nalepenej na monitoru celej den a sledovat, kde si co utrousím od huby nebo olajkuju nějakej odkaz, abych to pak moh v kruhu svejch přátel nahlas komentovat a dodávat tomu teatrální rozměr háelpéčka, to je nemocný... jelikož jsem to měl ve zvyku taky, tak vím, o čem mluvím....

4) Lidi bez facebooku - znám spoustu lidí, který, pokud vím, fb nepoužívaj... namátkou: Radim, Mirna, Lenka Š., Petr, Kvido a fungujou a jsou spoko, jsem s nima v kontaktu jinejma kanálama a jde to

5) Někdo na tom rejžuje šílený prachy - ne že bych chtěl spasit svět, ale vzpomínám si na hysterčení kolem myspace, když to vlastní Murdoch, že je to zlo, ale že je Zuckerberg úplně skoro to samý, to nikomu neva... mě to teda neva, co mi vadí je to, že poslední dobou na mě furt jen lítaj nějaý posraný reklamy a nabídky výhodnejch půjček (odkud to ten fb asi ví) a i když na to exitujou nějaký addony, tak mě to už nebaví taky.

6) Věřím tomu čím dál tím míň - ne že bych si zalepoval webkameru gaffou, protože mám strach, že když si honim tak mě někdo pozoruje, ale přece jen ten fb už nasbíral o mý maličkosti tolik matroše, že tohle sebeprezentování radši přenechám někomu jinýmu a omezím se na jiný soc. sítě, kde ten provoz není tak urputnej

Tak to by bylo, teď jak říká Jaroslav Foglar: Jen vydržet, pionýři...